Tomáš Verner přebírá ambasadorskou štafetu Olympijského festivalu!

Při natáčení spotu pro Olympijský festival jste byl hokejistou, biatlonistou i rychlobruslařem. Co vám sedělo asi nejvíc?

Určitě hokej. Naposledy jsem byl hrát s Lukášem Krpálkem a jeho partou judistů. Oni mají totiž hokej jako doplňkový sport. Dost jsem si na ně věřil. Říkal jsem si, že je rozhodně přebruslím a budu na ledě i víc stabilnější. Vydrželo mi to přesně do okamžiku, kdy jsem šel s Lukášem do osobního souboje. Povalil mě na led a promáčkl asi sedm žeber. Naštěstí to bylo bez trvalejších následků. Pokud se Lukáš na festivalu objeví, chci být v jeho týmu.

---> Zhlédněte nový spot na konci článku

Olympijský festival nabídne téměř dvacet sportů. Na jaký se těšíte kromě krasobruslení a hokeje?

Hodně mě baví rychlobruslení. Je skvělé, že na Olympijském festivalu budou k zapůjčení profi brusle. Při natáčení spotu jsem je měl chvíli na noze a potřeboval bych určitě pár rad. Vzpomínám si, že před lety jsem s Martinou Sáblíkovou a jejím trenérem Petrem Novákem dělal na zimáku takové srovnávací testy, které dopadly překvapivě dobře. Tehdy mi Petr Novák dokonce řekl, že mám cit pro odraz i skluz a dalo by se se mnou pracovat. Ale bylo to už před patnácti lety, tak nevím, jestli by měl ještě zájem. (smích)

A nemůžu opomenout curling. Žil jsem tři roky v Kanadě a tam je curling po hokeji snad druhý nepopulárnější sport. Mají soukromé kluby a lidé posouváním kamenů tráví volný čas. Dva roky jsem odolával a myslel si, že je to blbost, ale pak mě curling úplně pohltil. Takže se těším na pořádný turnaj!

Kterému sportu se raději vyhnete?

Sporty, které nechám ostatním, jsou běžky a biatlon. Běžky jsou strašná makačka. Biatlon jsem si zkoušel jednou v Novém Městě a po uběhnutí sedmi set metrů jsem netrefil ani jeden terč. Naopak sport, ve kterém mám velkou ambici se zlepšovat, je sáňkování se synem.

"Olympijský park na Letné byl pro mě malé Nagano."

Během prvního Olympijského festivalu jste závodil na hrách v Soči. Jak jste ho vnímal?

Pro nás sportovce to tehdy byl strašně stmelující prvek. Večer jsme si pouštěli záběry, jak nám lidi fandí a posílají vzkazy. Moc nás to nabíjelo a dojímalo zároveň. V ten moment bylo jedno, jakému sportu konkrétně lidé fandí, ale cítili jsme společně obrovskou podporu od lidí doma. Vítání po našem příletu bylo pro mě takové malé Nagano. Vážil jsem si moc všech, kteří tam na nás čekali.

Jak vnímáte Olympijský festival dnes?

Před covidem jsem Olympijský festival bral hlavně jako místo pro společné fandění, které dává možnost ukázat se i menším sportům a dostat se tak k široké veřejnosti. Dnes je to úplně jinak. I velké sporty mají problém s náborem a udržení dětí. V létě jsem strávil na Olympijském festivalu v Praze téměř sedmnáct dní a byl jsem nadšený hlavně z toho, jakou formou tam byly sporty prezentovány. Děti a dospělí se tam bavili sportem, a to je to hlavní. Přál bych si, abychom se mezi sporty nevnímali jako konkurenti, ale naopak se o děti dokázali dělit.

V čem se změnilo trénování dětí od začátku covidu?

Před covidem byly sportovní oddíly plné a nastavené na trénování téměř profi dětí několikrát týdně od brzkého věku. Vše se ale změnilo. Řada dětí chce trénovat jen třeba dvakrát v týdnu, což nejen u krasobruslení nebylo od určitého věku téměř myslitelné. Kluby na to musí reagovat a najít ten správný klíč, jak s touto skupinou „hobíků“ pracovat. Je důležité, že mají o sport zájem a chtějí se hýbat. Další velkou změnou je věk, kdy děti do oddílů přicházejí. Kvůli výpadku náborů během covidu se nám hlásí mnohem starší děti, což je také zcela nová situace hlavně pro trenéry.  Pokud chceme, aby náš sport přežil, musíme změnit dosavadní systém fungování i myšlení.

Kromě toho, že si na Olympijském festivalu v Brně vyzkoušíte několik sportů a budete na zahájení, co dalšího tam chystáte?

Určitě bych chtěl společně s ATV (Akademie Tomáše Vernera) a brněnským oddílem krasobruslení připravit exhibiční vystoupení, na kterém diváci uvidí nejen krásu našeho sportu, ale i progres, který může dítě dosáhnout, když trénuje. Uvidí tedy jízdu třeba sedmiletého, desetiletého a třináctiletého závodníka či závodnice. Mít cíl, někam směřovat a posouvat se, to je důležité nejen ve sportu, ale i v životě.