Olympijský festival je pro šermíře Berana svátkem rodinného sportu
Jiřího Berana není třeba představovat, bronzová medaile týmu kordistů z Paříže obletěla snad všechny titulní stránky. Závodní kariéru sice ukončil, kord ale ještě nadobro neuklidil. Jako ambasador Olympijského víceboje a s jeho Tour de školy předává radost z pohybu dál i na Olympijském festivalu. „Je fajn vidět, jak se to tady hemží. Je to doopravdy svátek rodinného sportu,“ pochvaluje si zdejší atmosféru.
Stát před dětmi na planši je podle něj mnohem větší zodpovědnost než na závodech. „Je to generace, která přijde po nás. Je radost, když u dětí vidím, že zapomenou na všechny starosti a jsou do toho sportu ponořené, fandí si a baví je to,“ říká. Na otázku, jestli se dá poznat talent, odpovídá jednoznačně. „Já myslím, že talent je fajn, ale hrozně důležité je to, aby děti sport milovaly. Nejen děti, ale i dospělí a teenageři.“
Sám byl ke sportu veden od malička. Nejdříve hrál fotbal, v 11 letech začal šermovat. „U toho jsem dělal další sporty – zkoušel jsem plavání, hrál jsem softball.“ Až v 15 letech si řekl, že chce ve sportu něco dokázat. „Vybral jsem si šerm, i když jsem laboroval, jestli třeba nezkusit jiný sport. Šerm mě bavil, i když první turnaje se mi vůbec nedařily. Chtěl jsem si sám sobě dokázat, už když jsem byl malý, že chci být lepší a lepší. A nějak se to posunulo dál.“
Zimní sporty mu nejsou cizí, v 15 letech přičichl ke snowboardu a už ho nepustil. „Snowboarding miluju. Ale hned na prvních závodech jsem si zlomil nohu a naši mi řekli, že to je asi jediný sport, ve kterém mě podporovat nebudou,“ vypráví s úsměvem. V tu dobu už totiž mířil na mládežnické mistrovství světa a úraz ho na dlouhou dobu vyřadil z tréninku.
Kromě jízdy na prkně také lyžuje. „Vždycky se vydám třeba na skialpech nebo na splitboardu do lesa a s kamarády jezdíme ve volném terénu. Tam se cítím nejvolněji. Snowboarding a lyžování – to je moje.“ Na začátku února také zdolal Jizerskou padesátku. „Běžkám se teď radši vyhýbám, protože mě ještě bolí nohy. Stihnul jsem curling a byl jsem se podívat na bruslení,“ dodává s výhledem na areál Olympijského festivalu.
A jaký zimní sport naopak rád nemá? „Mám rád každý sport, ale protože jsme měli sezónu v zimě, nenaučil jsem se moc bruslit. Když jdu na led s kamarády, tak hodně zaostávám. Třeba hokejka je u mě spíš na to podpírání,“ směje se.
Na Olympijském festivalu neminul ani curlingové dráhy. „Překvapilo mě, že se hází přes 40 metrů. Odehrát to na takovou vzdálenost, to je doopravdy precizní práce. Pro mě je to takový zimní golf.“ Co by tomuto přirovnání řekli manželé Paulovi? „Nevím, jestli by Zuzka s Tomášem byli nadšení, ale když vidím techniku, smekám,“ dodává.
S opatrností by šel i na saně. „Jezdíme na soustředění do Smržovky, kde je jediná sáňkařská dráha u nás. Když vidím, jak tam v létě jezdí děti a řítí se tím polorozpadlým betonem, tak si říkám – to nevím. Ten nápor je mazec,“ obdivuje všechny sáňkaře.
