Herečka Čvančarová objevovala Olympijský festival. Fandí odvaze a disciplíně
Neohroženě se vrhla do nové sportovní výzvy. Navzdory úrazu ruky si herečka Jitka Čvančarová nenechal ujít příležitost a při návštěvě Olympijského festivalu v Českých Budějovicích vyzkoušela curling. „Bohužel jsem si poranila kloub u ruky,“ líčila, a proto k odhozům curlingových kamenů přistoupila s opatrností. Přesto se svými dětmi dorazila na festival v náladě objevovat, zkoušet a fandit.
Olympijský festival ji nadchl „To je fantastické přece!“ vyhrkla bez váhání. „Cokoliv, co spojuje lidi, je úžasné.“ A právě spojování rodin, dětí, fanoušků, amatérů i těch, kteří si chtějí sport jen na chvíli osahat považuje za největší sílu celé akce. Nejde jen o zábavu. Jde o respekt. O pochopení. O moment, kdy si člověk zkusí něco, co v televizi vypadá snadno. „A zjistí, že to vůbec snadné není,“ doplnila.
U curlingu se sice jedná o jiné „skupenství vody“, ale voda obecně je její živel. „Freediving bez lahví, to mám určitě ráda“ přikývla. Potápění na nádech je disciplína, která vyžaduje klid, koncentraci a práci s vlastním tělem i hlavou. A když zrovna není pod hladinou? „Jsem nad hladinou, moc mě baví plavání. K němu mě přivedl táta. Chci se ještě naučit motýlka,“ smála se.
Kromě plavání miluje lyžování, skialpy, jízdu na koni – dokonce prošla anglickou jezdeckou školou. „Jdu do všeho hrozně ráda,“ vyprávěla s odzbrojující upřímností. „Baví mě zjišťovat své limity a překonávat je. Odvaha mi nechybí. Možná někdy soudnost,“ dodala ještě se smíchem.
Sport je pro ni radost i výzva. A taky vděčnost. „Jsem hrozně vděčná, že můžu.“
Sport a jeviště
Disciplína. Odvaha. Psychologie – v těchto aspektech vidí Čvančarová průsečík mezi vrcholovým sportem a herectvím. „Můžete hrát šedesát let a stejně vás něco překvapí,“ řekla o divadle. Každé představení je živý organismus, který už se nikdy nebude opakovat stejně. Energie proudí mezi jevištěm a hledištěm stejně jako mezi sportovcem a tribunou.
Když přijde řeč na olympijské hry, neskrývá nadšení. „Já fandím všemu. I hokeji, i když mu vůbec nerozumím. Tohle by se ale mému kamarádovi Slávovi Lenerovi vůbec nelíbilo,“ vyprávěla. Fascinuje ji psychická odolnost sportovců – schopnost ustát tlak, očekávání i vlastní ambice. „To musí mít člověk uvnitř sebe nějak poskládané, aby ho to nerozhodilo,“ přemýšlela nahlas.
Malá země, velká srdce
Česko je malá země, ale pravidelně produkuje velké sportovní příběhy. Čím to je? „Ta houževnatost. A láska k tomu, co dělají. Myslím si, ale že to tak mají i sportovci z jiných zemí,“ říkala. Nevidí to jen jako soutěživost. Spíš jako kombinaci radosti, disciplíny, odvahy a pokory.
A právě tady se kruh uzavírá – zpátky na festivalový led. Olympijský festival podle ní dává lidem šanci aspoň na okamžik nahlédnout do světa, který jinak sledují jen z obrazovky. Zkusit si, jak těžké je trefit kámen do kruhů. Jak náročné je udržet rovnováhu. Jak moc bolí svaly, o kterých jsme ani nevěděli. „Když si to vyzkoušíte, zjistíte, že to tak jednoduché není. A začnete si víc vážit těch, kteří to umí,“ dodala.
Možná právě v tom je olympijská myšlenka po česku. Nejen fandit. Ale chápat. Nejen obdivovat. Ale zkusit. A pak si říct: Ty bláho, to jsou borci. A umět to ocenit.
