Herci Písařík s Lněničkou na vrcholu kariéry! V Budějovicích otestovali, jak přežít vlastní talent
S nimi si nikdy nemůžete být jistí, na čem jste. Jejich svérázný humor vás ale odzbrojí. No a jejich sportovní kousky? Ty rozhodně taky. Herci Martin Písařík a Petr Lněnička totiž vyměnili herecké kostýmy za sportovní vybavení a vyrazili do akce. A kde jinde v této době než na Olympijském festivalu v Českých Budějovicích. Přežili skeleton, pochopili curling a zjistili, že mají víc anomálií než svalů.
Když na Olympijský festival dorazí Snowboarďák s Markovičem, čekáte pořádnou show, i když se špetkou tragédie – hlavně v momentě, kdy spatřili skeletonové sáně.
Skeleton? Spíš gilotina s výhledem na obrazovku
„Zkoušel jsem takovou tu věc, jak jedete hrozně rychle po hlavě dolů a chcete se u toho zabít,“ popisoval svůj první dojem Martin Písařík, kterého si jistě vybavíte nejen z filmu Snowboarďáci. Skeleton ho svým specifickým způsobem oslovil. Písařík sice vypadal, že se loučí se životem, ale nakonec se - bohužel pro bulvár a bohudík pro své diváky - nezabil. „Ale je tady mraky jiných sportů. Paradoxně i ty, které úplně nesouvisejí se zimní olympiádou. Třeba karate, pozemní hokej a podobně.“
Petr Lněnička, který září v sérii Metoda Markovič, měl o skeletonu ještě jasnozřivější paralelu: „To upoutání na lůžko vypadá, jako když lezete pod gilotinu. Měl jsem strach jen o jedno! Kdybych to přepálil, rozbiju jim tu drahou obrazovku na konci.“ Nakonec se oba pánové raději uklidili ke curlingu, který je nadchl. Navíc je bezpečnější a tenhle fakt má pro ně rozhodně svou váhu.
Žádné svaly, zato samá anomálie
Když přišla řeč na svaly sportovců, konkrétně na pověstný mega sval na krku skeletonisty Timona Drahoňovského, herci jen skromně sklopili zrak. „My máme anomálií možná víc než sportovci, ale přímo úměrně tomu, o kolik míň máme svalů,“ rýpl si do vlastních řad Lněnička.
Písařík zase přirovnal herecký život k desetiboji: „Ráno dabing, pak seriál, zkouška, audiokniha a večer představení. To jsou prostě olympijské disciplíny, akorát umělecké.“
A jestli se jim někdy nedaří? Ale kdepak. Písařík svou pověstnou ironií něco takového rezolutně odmítl: „Mně se daří furt. Já nikdy nešlápl vedle.“ Lněnička ho hbitě doplnil: „Když se nám nedaří, poznáte tak, že sedíme doma a nikdo nevolá.“ Potom oba se smíchem dodávají: „Ale teď jsme tady, někdo nám zavolal, takže jsme momentálně na vrcholu kariéry,“ smáli oba.
Tučňák jako poslední záchrana
Vrcholem dne byla příprava na bruslení. Lněnička, který naposledy stál na bruslích před pěti lety, přiznal, že v dětství bruslil pravidelně. Pak načas utekl na in-liny a když se vrátil na ostré nože, mělo to své následky. „Neumí zastavit, furt se na nich točím,“ vysvětlil. Písařík se rovnou poohlížel po jistotě. „Táta mě chtěl naučit bruslit, ale nevyšlo to. Nenaučil jsem se to nikdy. Jediné, co mi jde, je pomalé couvání. Takže si jdu půjčit toho pomocného plastového tučňáka a uvidíme.“
Respekt k „jednomu pokusu“
I když si ze všeho dělali legraci, u jednoho tématu oba zvážněl. „Nezávidím sportovcům ten jeden pokus. My, když se naučíme nějakou divadelní hru, víceméně víme, že se to vesměs bude lidem líbit. Jdeme tam s tím, že to dáme,“ vysvětlil Písařík. „Představa, že každý večer jdu do divadla a nevím, jestli to dám, mi přijde šílená. Nebo, že budu x let pracovat na něčem, co třeba potom nevyjde. Velký respekt vůči všem sportovcům.“
Lněnička vyzdvihl zase to, že se mohl díky Olympijskému festivalu seznámit s šermířem Jiřím Beranem, bronzovým olympijským medailistům z Paříže 2024. „Dřív by mě nikdy nenapadlo, že budu fandit šermu, ale ti kluci jeli na olympiádu a přivezli bronz a všichni na to koukali jak E.T. Jinak mám oblíbený hokej, fandím Martině Sáblíkové, Ester Ledecké a spoustě dalším.“
Takže, pokud na Výstavišti v Budějovicích uvidíte někoho, kdo vypadá jako populární herec a couvá na bruslích s plastovým tučňákem nebo se „řítí“ na skeletonových saních, víte, která bije.
